Články
Zpracování krajinářské fotografie: 1. díl - Obecné postupy
Zpracování fotografií v editoru (postprocessing) je nutností a samozřejmostí pro každého, kdo se focením jenom trochu více zabývá a chce své výsledky publikovat ať už na webových galeriích nebo v tištěné podobě. Platí obecná zásada, že software fotoaparátu by měl provádět jen minimální zpracování, protože kvalitní editor provede úpravy mnohem lépe. V tomto článku budou nastíněny obecné postupy a principy zpracování fotografie v editoru.
Úvod
Když jsem začal zpracovávat první fotografie, hledal jsem na internetu různé informace a postupy týkající se především focení krajin. Bohužel žádné stránky, které by se komplexně věnovali této tématice neexistují. Články se vždy věnovaly pouze určité fázi zpracování, ale nikde nebyl konkrétní úplný návod či postup zpracování ve vzájemných souvislostech. Většinou jsou k nalezení pouze zjednodušené informace, které nejdou do hloubky a jsou bez dalších návazností. Postupně jsem sbíral informace, postupy ověřoval i zavrhoval a dával je do souvislostí a posloupností. K nim jsem přidal svoje vlastní metody a vznikl jakýsi finální produkt, který zpracování fotografií do značné míry automatizuje - a to jsou tzv. akce pro grafický editor Photoshop (viz dále).
Ke zpracování fotografií používám právě Photoshop, je to bezkonkurenčně nejlepší editor, i když pro laiky může být z počátku poměrně komplikovaný. Veškeré konkrétní postupy budou proto popisovány právě pro tento editor. Všechny názvy a termíny budu uvádět anglicky i česky, jelikož standardem je používání anglické verze, a to hned z několika důvodů - většina tutoriálů s možnostmi stažení akcí je v angličtině, což by až tak nevadilo, ale akce vytvořené v anglické verzi v české většinou nefungují, protože bohužel do češtiny byly přeloženy i názvy kanálů pro uložení výběrů - takže místo Alpha je v české verzi Alfa, místo Background je Pozadí a akce zobrazí chybové hlášení). Nicméně není složité si akce pro českou verzi přizpůsobit. Osobně znám jen jediného člověka, který používá českou verzi (také právě díky němu mohu uvádět přesně české názvy :-)) Než se začnu postupům věnovat, upřesním pár nejdůležitějších pojmů, bez kterých se ve Photoshopu neobejdeme, a které budou používány ve všech článcích.
Výběry a masky
Není žádoucí, aby konkrétní úpravy byly prováděny na celém obrázku. Výběrem můžeme označit pouze určitou část, na které zpracování proběhne - např. můžeme chtít zvýšit kontrast pouze v obloze. Výběry se provádějí speciálními nástroji (ručně pomocí magické hůlky, lasa aj. nebo automaticky např. barevný rozsah, světla, stíny). Z výběru je pak možné vytvořit masku - masku si každá vrstva úprav (viz dále) nese sebou. Maska je v podstatě pouze informace, kde se úpravy budou provádět a kde ne, kde více a kde méně. Zůstaneme u příkladu oblohy - vybereme oblohu a vyrobíme z ní masku, v této masce je obloha bílá a zbytek obrázku je černý, úpravy pak probíhají pouze v oblasti, kde je bílá barva a kde je černá neprobíhají vůbec. Maska může mít ovšem plynulé přechody v odstínech šedi. Těchto odstínů je 256 a neutrální šedá (128) znamená, že úprava bude mít v tomto místě přesně poloviční vliv. Bílá barva v masce "propouští" vše, černá vše chrání před provedením úpravy.
Vrstvy a jejich prolínání
Photoshop umožňuje práci s vrstvami, kde na sebe vrství jednotlivé provedené úpravy (velice zjednodušeně řečeno). Každá úprava tedy bude mít svoji vlastní vrstvu. Vrstva nám umožní jednoduše měnit intenzitu úpravy (můžeme nastavit průhlednost neboli krytí vrstvy 0 - 100 % a tím zesílit nebo zeslabit účinek). Zůstaneme u příkladu s oblohou, máme původní obrázek, nad ním vrstvu s oblohou (s maskou) a na ní provedeme kontrast. U vrstvy můžeme nastavit její průhlednost a tím měnit intenzitu provedené úpravy. Prolínání vrstev je však mnohem komplexnější záležitost, protože způsobů prolnutí existuje více. Nejpoužívanější způsoby, jak horní vrstva ovlivňuje vrstvy pod ní jsou tyto:
Normal (normální) - vrstva má pouze určité procento krytí, bez dalších výpočtů
Luminosity (světlost) - pracuje se pouze s jasovou složkou, úprava vůbec neovlivní barvy (základní režim při úpravách kontrastu)
Multiply (násobit) - barvy z vrstev se násobí, v reále dojde k příjemnému ztmavení barev a zvýraznění detailů ve světlých místech
Soft light (měkké světlo) - světlé tóny se zesvětlují a tmavé ztmavují, dochází ke zvýraznění kontrastu
Vrstvy úprav
Každá úprava fotografie by měla být prováděna nedestruktivně v samostatné vrstvě - kdykoli ji můžeme zrušit, pomocí průhlednosti měnit její intenzitu, aniž bychom ovlivnili původní obrázek v dolní vrstvě. Toho docílíme pomocí tzv. vrstev úprav (adjustment layers) - jsou to speciální vrstvy (většinou si sebou nesou i masku), které dělají korekci nad původním obrázkem. V praxi je to tak, že v nejspodnější vrstvě máme původní obrázek (pozadí - background), nad ním např. vrstvu, která upravuje kontrast, další vrstvu, která upravuje sytost barev, další teplotu barev atd. Korekční vrstvy vytváříme většinou automaticky pomocí tzv. akcí (viz dále) s nastavením nějakých středních hodnot, které je dále možné u každé vrstvy doladit.
Akce
Všechny úpravy je možné zautomatizovat. K tomu slouží tzv. akce, které umožní jednotlivé úpravy zaznamenat, uložit a kdykoli je spustit na libovolné fotografii. Každou úpravu pak bude mít k dispozici jako akci, kterou můžeme kdykoli použít na libovolné fotografii. Nejlépe to bude jasné na příkladu - vytvoříme akci, kterou pojmenujme Kontrast středních tónů, jejímž výsledkem bude vrstva Kontrast. Akce zaznamená následující kroky:
- výběr středních tónů
- vytvoření vrstvy úpravy křivky, která z výběru automaticky vytvoří masku
- nastavení kontrastu pomocí s-křivky
- pojmenování vrstvy Kontrast
- nastavení krytí vrstvy na 50 % pro pozdější zesílení nebo zeslabení úpravy
- nastavení režimu prolnutí luminosity (nutnost u kontrastu)
Všechny tyto kroky se pak provedou automaticky jediným stisknutím tlačítka myši. Akce by měla nastavit u všech úprav průměrné hodnoty, které lze potom upřesnit, protože na každé fotografii bude potřeba jiná intenzita úpravy. Akce vytvoří novou vrstvu s úpravou, není tedy ovlivněna původní fotografie a úpravy lze zrušit a vrátit se zpět k původní verzi.
Obecné postupy při úpravách (nejen) krajinářské fotografie
A nyní k tomu hlavnímu, čemu se má tento článek věnovat. Budou vysvětleny úpravy, které následují po vyfocení snímku. Není smyslem těchto článků věnovat se tomu, co vyfocení snímku předchází - výběr motivu a kompozice, pravidlo třetin a technická stránka práce s fotoaparátem, správná expozice, použítí filtrů. Stránek o této problematice existuje mnoho a není problém je najít. Velice hezky napsané články v češtině můžete nalézt například tady - doporučuji. Motiv a kompozice jsou zcela zásadní věci, které je bezpodmínečně nutné si osvojit, protože žádná technika je dodatečně nenahradí. Nic vám není platná zrcadlovka s výbavou za 100 tisíc, když fotografie budou po technické stránce krásné, ale kompozice na první pohled špatná.
Ještě poslední věcí, o které se zmíním je smysl krajinářské fotografie, a ten je dvojí - fotografie má vypovídací hodnotu dokumentární a uměleckou. Tyto věci je potřeba dle vlastního záměru vhodně skloubit. Jistě je krásná fotografie pořízená za svítání nebo za soumraku (tzv. zlatá hodina), kdy jsou velké kontrastní rozdíly, dramaticky barevná obloha, mraky barevné a prosvětlené sluncem, dlouhé stíny - tyto scény jsou vhodné pro uměleckou fotografii. V dokumentární pak zlatou hodinu musíme využívat s rozvahou a bez sklonů ke kýčovitosti. Umění i dokument lze vhodně skloubit a různě mezi nimi kombinovat.
A nyní přehled jednotlivých kroků, které se po pořízení fotografie budou provádět:
První věcí, kterou budeme řešit, je nahrání fotek do počítače na pevný disk, jejich vytřídění a archivace. Nejprve je potřeba si vůbec ujasnit, jakým způsobem budeme fotky ukládat. Třídění do složek je nejjednodušší a nejpřehlednější způsob, sám používám metodu, kdy složku pojmenuji "ROK-MĚSÍC-DEN-Krátký popis", takto se složky řadí přehledně v časové posloupnosti a z popisu je jasné, co na fotkách bude. Další možností je fotografie třídit tématicky - např. složky Jeseníky, Krkonoše a v nich mít další podsložky. Obojí je možné i zkombinovat, sám však dávám přednost časové posloupnosti.
Další otázkou je, zda fotky přejmenovávat, nebo ponechat název z fotoaparátu. Přikláním se k názoru ponechání názvů z důvodu, že názvy z fotoaparátu jsou opět řazeny v časové posloupnosti (na některých přístrojích je nutné povolit, aby se počítadlo fotek nenulovalo) a také z důvodů pracnosti, protože přejmenování každé fotografie zabere nějaký čas (je to sice pár vteřin, ale když máte 200 fotek z jednoho dne...). Pokud máme fotografie již roztříděny ve složkách, kde je v názvu krátký popis, je navíc i zbytečné mít název u každé fotografie zvlášť. Další problém při přejmenování jsou mezery v názvu, diakritika - při umístění fotek na internet je pak opět musíme přejmenovat.
Třetí věcí je vytřídění a výběr fotografií, které si ponecháme. V terénu fotím co nejvíce s vědomím toho, že většinu fotek nakonec vymažu. Je zbytečné mít od každého motivu desítky fotek, opravdu stačí maximálně např. 5, ale i méně, pokud možno každou z jiného pohledu. Myslím, že je zcela zbytečná archivace skoro stejných fotek, je zbytečné je zpracovávat a případného zájemce pak nenudit prohlížením stále stejného motivu.
Čtvrtou věcí je, v jaké fázi zpracování fotky archivovat. Finální fotky po všech úpravách a zmenšené se mohou archivovat zvlášť a oddělené od prvotně pořízených fotek. Zabírají mnohem méně místa, takže není problém je mít na disku. Je možné je mít ve stejných složkách jako fotky prvotní např. v podsložce Zpracováno. Ale jak archivovat vůbec fotky prvotní? Měly by mít minimum zpracování, abychom z nich kdykoli mohli novými úpravami vytvořit prezentační finální fotografii. Může se stát, že po nějaké době bychom rádi finální výsledek změnili a začali s úpravami znovu od začátku. Na prvotních fotografiích provádím pouze ořez, případně natočení a srovnání perspektivy, odstranění aberace, vinětace atd.
Maximální výhodu a komfort mají ti, kteří používají k tomuto účelu Adobe Camera Raw, který je součástí Adobe Photoshopu. Lze v něm provést veškeré zmíněné a navíc ještě další úpravy (především opravu přepalů, korekci expozice a srovnání jasu, odstranění barevného šumu) ještě před samotným načtením fotografie do editoru. Výhodou je, že původní surový snímek zůstává nedotčený a veškeré informace o provedených úpravách jsou uloženy v externím souboru (s koncovkou XMP) a lze je kdykoli změnit nebo zrušit. Archivován tak zůstává původní surový snímek (RAW) současně s provedenými (ale nedestruktivními) úpravami. Takovouto archivaci považuji za ideální, protože originální RAW zůstává nedotčen, do editoru se snímek načte s již provedenými základními úpravami a lze ho ihned zpracovat znovu. Také je potřeba vzít v úvahu to, že např. ořez nebo narovnání horizontu nelze nijak zautomatizovat. Takže pokud se snímek již načte takto připravený, můžeme ihned přejít k jeho automatickému zpracování.
Jelikož zpracování probíhá pomocí akcí s nutností minimálních ručních zásahů (pokud jsou akce dobře připraveny, je nutnost ručních korekcí pouze u malého počtu snímků, a to jsou ještě spíše vteřinové záležitosti, kdy se většinou pouze změní krytí u některých vrstev úprav), je zbytečné archivovat nějaký mezistupeň zpracování. Výsledný JPEG soubor bude hotový znovu během několika minut nebo i desítek vteřin. Akce je nejlépe spustit dávkově pro celou složku a jít se věnovat jiné práci. Uchovávat rozpracovanou fotografii má smysl pouze v tom případě, že ji budeme chtít tisknout nebo když se jedná o komerční fotografii. Takovéto fotografie se pak ukládají v některém z formátů bez komprese, nejčastěji je to formát TIF nebo přímo formát Photoshopu PSD. Rozhodně nelze použít ztrátový formát JPEG, který je určen až pro finální prezentaci.
A archivace samotných zpracovaných výsledků? Záleží na každém, jaké výsledky uchovává. V podstatě je možné říct, že výsledky mohou být dva. Fotografie v nižším webovém rozlišení (pro umístění na web do galerií, posílání mailem) a fotografie ve vyšším rozlišení, které jsou přizpůsobeny prohlížení na monitoru. Vzhledem k rychlosti zpracování a nepříliš velké kapacitě výstupních fotek uchovávám výstupy oba.
A poslední věcí je zálohování. Zálohovat dnes na média CDROM nebo DVDROM se vůbec nevyplatí - vzhledem k jejich ceně, nespolehlivosti, pracnosti a nízké kapacitě. Ideální je mít záložní harddisk, přenosný nebo interní v rámečku. Cenově to již není problém, protože 1 TB disk cenově vychází už hodně pod 2000 Kč, menší 80 GB pak asi na 800 Kč. Důvody zálohování jsou jasné a není potřeba se zde o nich zmiňovat.
Touto fází začíná veškeré zpracování. Fotografie, které byly foceny "nastojato" (portrait) je potřeba otočit o 90 stupňů. Dále pak u všech fotografií zkontrolovat, zda jsme udrželi rovinu, často je mírně nakloněný horizont, nebo stromy rostou šikmo. Zde se fotografie natočí o potřebný počet stupňů ještě před samotným ořezem. Pokud máme horizont srovnaný, můžeme ještě narovnat perspektivu (především vertikální), je-li potřeba. Pokud se projeví vady objektivu, tak je rovněž odstraníme v této fázi zpracování, jedná se především o chromatickou vadu (aberaci) a vinětaci (tmavší okraje fotografie, především v rozích). Pro všechny tyto činnosti (a ještě další) je ve Photoshopu od verze 9 (CS2) k dispozici mohutný nástroj - filtr Lens Correction (korekce objektivu) - kde dá provést přehledně a velice jednoduše na jedné obrazovce.
Poté můžeme přistoupit k ořezu.
Ne každá fotografie ořez potřebuje. U krajinářské fotografie provádíme ořez ze dvou důvodů. Prvním je přesnější výběr motivu, jeho umístění dle pravidla třetin. Toto samozřejmě můžeme vynechat, pokud jsme umístění motivu přesně odhadli již při focení. Druhý důvod pak je, že fotografie by měla být spíše "širokoúhlá", většinou se informace ve spodní části fotografie do fotografie nehodí, nesouvisí s fotografovaným motivem, jsou tam nechtěně navíc. Ořez můžeme provést libovolně "volnou rukou". Já se spíše držím pravidla, aby fotografie měly stejný formát a ořez provádím přesně na poměr stran 3:2, 5:3 nebo 7:4.
V této fázi zpracování je fotografie připravená k archivaci. Jak již ale bylo zmíněno, většinu těchto úprav a ještě dalších je možné provést v Adobe Camera Raw a bez ovlivnění původního surového snímku, kdy se úpravy ukládají jako informace v pomocném souboru XMP, kdy v konečném výsledku archivujeme původní nezměněný soubor a informace o úpravách.
Tento bod je záměrně v závorce, protože odstranění šumu se netýká zdaleka každé fotografie. Např. u krajinářské fotografie focené za denního světla se se šumem téměř nepotkáme, při focení v interiérech s bleskem budeme šum řešit velice často. U kompaktů s malým snímačem bude také šum mnohem výraznější než u kvalitní zrcadlovky s poměrně velkým snímačem. Šum se objevuje na fotkách, kdy při focení bylo málo světla a bylo nutné nastavit (ručně nebo automaticky) vyšší citlivost snímače (ISO).
Pokud je šum příliš viditelný a rušivý je žádoucí ho odstranit. A odstranění provádíme právě v této fázi zpracování, po prvních základních úpravách a před jakýmikoli dalšími úpravami, které by šum ještě více zvýraznily. Šum se vždy skládá ze dvou složek - rozlišujeme barevný šum a jasový (luminositní) šum. Zatímco odstranění barevného šumu je poměrně jednoduché, protože se neodstraňuje rozostřením, ale desaturací (odbarvením) a můžeme ho provést již např. ve zmíněném Adobe Camera Raw zcela automaticky, odstranění jasového šumu je naopak velice obtížné a není možné ho zautomatizovat, protože u každé fotografie bude šum jiný a bude potřeba provést jiné rozostření.
Photoshop sice nabízí nástroje na odstranění šumu, ale jejich účinnost není nijak úžasná, spíše žalostná. Proto se používají specializované nástroje jiných výrobců jako samostatné programe nebo přídavné filtry pro Photoshop. Nejznámější jsou např. Noise Ninja a Neat Image, oba velice účinné, ale bohužel placené.
Šum, zvláště je-li velmi výrazný, nelze nikdy odstranit zcela. Odstranění totiž probíhá jeho rozmazáním, zprůměrováním a vždy hrozí nebezpečí a běžně dochází k tomu, že budou chybně rozmazány i jemné detaily, které šum nejsou. Například na fotografii se vzdáleným lesem je struktura tohoto lesa velice podobná šumu a skoro vždy dojde i k jeho rozmazání. Proto je potřeba každou fotografii během procesu odstraňování šumu kontrolovat v plném rozlišení 1:1 (stejně jako při doostření) a ručně zamaskovat plochy, kde není žádoucí šum odstraňovat. Částečně je zde účinná tzv. maska povrchu, kdy jsou veškeré hrany, které rozostřeny být nesmí, chráněny maskou.
Zájemcům o další informace o této problematice doporučím 2 články - Odstraňování šumu na Digimanii od Romana Pihana, který je zaměřený na Photoshop a Odstraňování šumu na Paladixu, který je zaměřen na výše uvedené specializované nástroje.
Jako první úpravy se provádí úpravy kontrastu a jasové složky, v této fázi není vůbec žádoucí ovlivňovat barvy. Metod na zvýšení kontrastu existuje celá řada, od nejjednodušší funkce jas/kontrast dostupné přímo z hlavní nabídky Úpravy (Adjustments) přes používanější křivky až po další složité postupy. Další oblíbený způsob je vytvoření nové vrstvy kopií původního obrázku a nastavení způsobu překrytí Soft Light (měkké světlo) - zde ale dochází i ke zvýraznění barevného kontrastu, což je zcela nežádoucí.
Úpravu kontarstu nelze provést v jednom kroku jako jednu vrstvu úprav. Jedná se o celý proces na sebe navazujících úprav, z nichž každá ovlivní jiným způsobem jinou část fotografie. Zde je jejich stručný seznam:
- Automatický kontrast - rozšíření histogramu do světel a stínů (maskou chráníme světla a stíny)
- Kontrast středních tónů (adaptivní) - základní kontrast ve středních tónech pomocí s-křivky (maskou chráníme světla a stíny)
- Kontrastní maska - vytažení detailů ve světlech a stínech, světlá místa se ztmaví a stíny zesvětlí (maskou vymezíme světla a stíny)
- Zvýraznění černé - vyladění nejtmavších odstínů, nastavení pravého bodu histogramu (maskou chráníme zcela tmavé tóny)
- Lokální kontrast - celkový kontrast fotografie prováděný až na závěr zpracování na finální velikosti snímku (maskou chráníme nejsvětlejší a a nejtmavší místa)
Každou úpravu provádíme jako samostatnou vrstvu úprav v režimu krytí luminosity, aby nedošlo k ovlivnění barev. Vždy pracujeme s maskou, která chrání světla a stíny, jinak ztratíme detaily ve světlých a tmavých místech.
Podrobně se jednotlivým úpravám kontrastu věnuje tento článek.
Shrnutí: v první fázi zpracování fotografie zvýšíme její kontrast způsobem, který ovlivní jen jasovou složku, nikoli barvy, a provedeme prosvětlení stínů, pokud jsou ve stínech utopeny detaily.
Po úpravách kontrastu a prosvětlení stínů můžeme začít s úpravou barev. Jaké úpravy s barvami přicházejí v úvahu? Možná jste slyšeli nebo četli o filmu Fuji Velvia, který je určen pro krajinářskou fotografii a jehož výsledkem jsou příjemně upravené barvy - určitě znáte (mnohdy až kýčovité) podzimní fotografie s krásně modrou oblohou a zlatě zbarveným listím, kde se nádherně doplňují teplá oranžová barva s chladnou modrou. To je typický výsledek filmů Velvia. Velvia efektu dosáhneme i ve Photoshopu dvěmi základními barevnými úpravami - sytost a proteplení barev. Podívejme se na ně podrobněji.
Sytost barev (color vibrance, saturation) je jedna ze základních úprav, dosycení barev musí být vždy jemné, pokud tuto úpravu přeženeme, vzniká barevný kýč. Způsobů, jakým dosycení dosáhneme je opět celá řada, od naprosto nevhodných křivek (mění i kontrast jasové složky) přes úpravu odstín a sytost (neumí dosytit rovnoměrně) až po nejvhodnější míchání kanálů.
Poslední verze Photoshopu CS4 přináší další vylepšený nástroj pro dosycení - Vibrance (živosti). Tento nástroj je vhodný pro portréty, protože nedosycuje pleťové barvy.
U dosycení je potřeba ovšem myslet na jednu věc - některé barvy na obrázku jsou již syté a další dosycení u nich není vůbec žádoucí (podobně tomu bylo i u kontrastu), potřebujeme dosytit pouze místa, kde jsou barvy nevýrazné. Pro tyto účely se používá saturační maska - na obrázku se najdou místa s nasycenými barvami a ty se zamaskují, takže na nich úpravy neprobíhají.
Teplota barev (color temperature) - další úprava, kterou provádíme především proto, že teplé barvy jsou oku příjemnější než barvy studené. Opět je více metod, kterými ve Photosopu dosáhneme výsledku. Je to především vyvážení barev (color balance) a foto filtry (photo filter).
Opět je ovšem nutné proteplení provádět jen na určitých částech fotografie, není např. vůbec žádoucí oteplovat modrou barvu (oblohu), která by tím dostala žlutý nebo oranžový nádech. Proto bude nutné použít masku, která bude chránit modrou a bílou barvu.
U zimních fotografií proteplení nepoužíváme, nebo jen zcela nepatrně, naopak na zimní fotografii barvy ochlazujeme, opět můžeme použít obě výše zmíněné metody, jenom s jiným nastavením.
Ne vždy je velvia efekt zcela žádoucí. Někdy fotografie může vypadat mnohem zajímavěji, pokud barvy odsytíme, nebo dosytíme jen barvy některé. Velice zajímavá metoda je ubrání žluté barvy ze snímku, se kterou jde velice zajímavě experimentovat (k tomu slouží nástroj selektivní barva (selective color), kde žlutou ubereme a přimícháme do ní černou).
Pochopitelně i tady všechny úpravy provádíme pomocí nedestruktivních vrstev úprav.
Podrobně se úpravám barev věnuje tento článek.
Shrnutí: v druhé fázi zpracování provádíme korekci barev, jedná se především o jejich selektivní dosycení a proteplení. Lze také upravit či změnit jednotlivou barvu bez ovlivnění jiných barev.
Máme tedy srovnaný kontrast i barvy, jaké další úpravy ještě můžeme provést? Odpověď může být jednoduchá - vůbec žádné, protože většinou nejsou potřeba. Proto je nadpis opět v závorce.
Neplatí žádné obecné pravidlo, jaké úpravy dále provádět. Nemusí se pochopitelně provádět žádné, pokud jsme s výsledkem spokojeni. Můj názor je ten, že po správných úpravách kontrastu a barev už další nejsou potřeba.
Každý postupně přijde na svoje metody, které bude používat. Dříve jsem v této fázi používal velice zajímavý postup, kdy se na fotografii velice jemně docílilo efektu měkkého světla, které lehce a nepatrně nasvětlilo snímek jako při východu nebo západu slunce.
Shrnutí: po úpravě kontrastu a barev můžeme použít svoje další postupy, pro které už ovšem neexistuje obecné pravidlo, každý zde má možnost použít svoje další oblíbené metody. Obvykle není nutné jakékoli úpravy provádět.
A dostáváme se k jedné z nejsložitějších a nejvíce diskutovaných věcí - a to je doostření fotografie. Zvláště v krajinářské fotografii platí pravidlo, že hezká fotografie je ostrá fotografie. Doostření se aplikuje tak, že se v obrázku najdou hrany - ostré přechody v jasové složce (sice i v barevné, ale to nyní není důležité) a u těchto hran se zvýší kontrast. Čím více se kontrast zvýší, tím se doostření více projeví, protože kontrast přechod zvýrazní. Zní to zatím velice jednoduše, ale podívejme se na to podrobněji.
Photoshop a většina ostatních editorů ma pro doostření nachystané základní nástroje. Ve Photoshopu se nástroj jmenuje Doostřit - neostrá maska (unsharp mask) nebo v novějších verzích jeho vylepšení chytré doostření (smart sharpen). Tento nástroj umožní nastavovat dva nejdůležitější parametry - sílu doostření (jak velký bude kontrast kolem hran) a poloměr kolem hran, kde se kontrast projeví. Toto je asi nejpoužívanější metoda doostření. Existuje ale ještě jedna, také velice dobře účinná, ale provedená úplně jiným způsobem. Ve Photoshopu ji provádíme pomoci filtru High Pass (horní propust). Tento filtr dokáže zcela zvláštním způsobem zvýraznit hrany a ostatní plochu obrázku ponechá neutrální šedou. Toho pak se pak využije režimem překrytí overlay (překrýt).
Je zde však ještě jedna důležitá věc a to je opět maskování, není totiž nutné doostření provádět na celém obrázku, ale omezit právě jen na hrany a jejich nejbližší okolí. Takže přichází na řadu doostřovací maska. Její příprava je poměrně složitá, ale výsledek je ten, že v masce jsou ponechány jenom hrany, poněkud rozšířené a ostatní plochy jsou zamaskovány, takže tam k doostření nedochází. Další oblast, ve které ostření zcela vyloučíme jsou nejsvětlejší a nejtmavší místa.
S doostřením vzniká jeden nepříjemný efekt, a to vlivem zvýšení kontrastu kolem hran. Říká se mu halo efekt a projeví se tak, že kolem tmavších míst vzniká světlý obrys. Existují postupy jak i tento efekt eliminovat (dvouprůchodové doostření).
Aby doostřením nedocházelo ke změně barevné složky, provádíme vždy doostření ve vrstvě se způsobem překrytí světlost (luminosity), je sice více způsobů jak tomu zabránit, ale tento je nejjednodušší a plně dostačující.
S doostřením souvisí i zmenšení fotografie na finální prezentační velikost. Jelikož každé zmenšení fotografii opět rozostří, provádíme doostření až na zmenšeném snímku. Předně bych chtěl vyvrátit hodně rozšířené tvrzení, že je lepší fotografii zmenšovat na několikrát, třeba pokaždé o 10 % až na finální velikost. Není to pravda a výsledek je vždy o horší, než když fotografii zmenšíme jednorázově a poté doostříme.
Shrnutí: k doostření použijeme některou z metod, kterou náš editor nabízí, rozsah doostření omezíme pomocí masky jen na oblasti kolem hran. Doostření se zpravidla provádí až po zmenšení fotografie na konečnou velikost, protože zmenšením se fotografie opět rozostří.
V této fázi je již obrázek téměř hotový a připravený k prezentaci. Nyní uděláme to, o čem jsem se zmínil v části Kontrast a úprava jasové složky - lokální kontrast (local contrast). Jedná se sice o úpravu, která by logicky patřila do úvodní části o kontrastu, ale je potřeba ji provést až na zmenšeném obrázku. Lokální kontrast totiž pracuje s daným poloměrem kolem objektů na fotografii a tento poloměr se před zmenšením velice špatně odhaduje. Jak tato metoda pracuje?
Používá se doostřovací metoda unsharp mask se speciálně nastavenými hodnotami u dvou parametrů - míra (amount) a poloměr (radius). Zatímco při doostření se parametr míra nastavuje na vyšší hodnoty a parametr poloměr (kolem hran objektů) na nízké, při lokálním kontrastu je to zcela obráceně.
Lokální kontrast nelze provést jako obvyklé vrstvy úprav, takže před jeho použitím sloučíme viditelné vrstvy do nové a nastavíme u ní režim krytí luminosity, abychom neovlivnili barvy (jako u ostatních úprav kontrastu).
Výsledkem je velice jemně, ale účinně zvýrazněný kontrast bez vlivu na barvy.
Shrnutí: finální kontrast provádíme pomocí metody lokální kontrast až na zmenšené fotografii jako zcela poslední úpravu.
Poslední fází je uložení zpracované fotografie. Ještě před tím můžeme fotografii orámečkovat. Není to sice nutný krok, ale já jsem zastáncem toho, že teprve rámeček udělá symbolickou tečku za veškerým zpracováním. Rámeček by neměl být příliš široký ani barevný, jen pár pixelů, může mít různou barvu, pokud možno neutrální - bílou, černou šedou. Sám používám rámeček asi 4 - 6 pixelů (podle velikosti obrázku) a rámeček dělám na krajích černý a postupně směrem do fotografie průsvitný.
Pro webovou prezentaci fotografie ukládáme ve formátu JPEG s kompresí nastavenou tak, aby vyhovovala výsledná velikost. Není žádné obecné pravidlo, jak by obrázky měly být kapacitně velké. Pokud budeme fotografie vystavovat na vlastních stránkách, můžeme zvolit libovolnou velikost, kterou ještě považujeme za únosnou. Na veřejných galeriích se většinou musíme vejít do nějaké stanovené maximální velikosti, kterou se řídíme. Ve Photoshopu můžeme využít funkce Uložit pro web a zařízení (Save for web and devices), kde lze nastavit míru komprese JPEG souboru, včetně náhledu, jak komprese ovlivní kvalitu snímku, automaticky odstranit metadata a ještě další parametry.
Tyto finální fotky již můžeme umístit do galerií na web a rovněž provést jejich archivaci (jak bylo zmíněno v úvodu).
Komentáře
Pokud fotografie zpracovávám automaticky, kdy pustím sérii akcí na snímky dávkově, neprovádí se zde úpravy žádné, není to nutné. Snad jen při postupném ručním zpracování by zde bylo možné provést například nějaké "dodělávky" nebo experimenty, kdy si můžeme např. hrát s jednotlivými barvami apod.
neznam podobnou stranku
snad jen tuto povazuji za doost dobrou
russell brown
www.russellbrown.com/.../
tak ze diky moc
nejvice se asi peru s oblohou aby vypadala jak vypadala a nebyla prepalena
pripadne zkousim jak ji trochu zdramatizovat.. .
ronbigelow.com/.../...
Obloha - samozřejmě polarizační a šedý přechodový filtr